Závody ze série RunCzech jsou u nás v Česku velmi oblíbené a často vyprodané. Pamatuji si, že vždycky, když jsem se koukala v televizi na půlmaraton, tak jsem to hltala plnými doušky a hrozně moc jsem si přála, abych jednou byla i já na startu. V tu chvíli jsem věděla, že příští rok se přihlásím na nějaký závod a zažiji na svojí kůži tu neskutečnou atmosféru, uslyším živou hudbu po trati, poběžím za svým vodičem, a hlavně v cíli dostanu na krk tu obrovskou, krásnou, těžkou medaili a přes záda fólii, kterou dostávají i borci z Afriky.

Psal se den 7. 9. 2019, kdy můj přítel (teď už bývalý) měl běžet závod noční Prahou na 10 km. Já jako hodná a podporující přítelkyně jsem měla jet s ním a čekat s otevřenou náručí na svou zpocenou a vyřízenou drahou polovičku. Jak už to, tak bývá, tak si z nás život dělá legraci a má rád překazit naše plány a koukat na nás, jak se s tím porveme.

Ráno jsem si udělala obrovskou snídani, bez které si neumím představit víkendové ráno. V tom mi zvoní telefon a když ho vezmu slyším rozpačitý hlas „Ahoj zlato, už jsi dneska cvičila? Jestli ne, tak jedině dobře, protože šetři síly na večerní závod. Můj kamarád Marcel je nemocný, tak mi nabídl, že by mi dá pro tebe startovné, aby nepropadlo a ty ses mohla proběhnout. Máš radost?“. Byla jsem tak v šoku, že jsem mu nedokázala minutu nic říct a potom ze mě vypadlo „To si děláš prdel ne?! Nic neběžím. Vůbec nemám teď naběháno, to nedám!“. Bývalý přítel moc dobře věděl, že to v hloubi své duše to moc chci, a proto už mi připínal číslo na tričko. Vtipné bylo, že na hrudi jsem měla zaprvé cizí jméno chlapa, ale ještě horší bylo, že tam stál koridor A do kterého můžou jenom rychlíci, co zvládnou 10 km pod 40 minut, a to já rozhodně nebyla. Oba jsme moc dobře věděli, že se tam mezi ně nebudu moct postavit, takže jsme celou cestu do Prahy vymýšleli, jak to uděláme. Potom nás jedno řešení napadlo, ale na to si musíte počkat až příští týden. 

Mějte se krásně, běhejte a usmívejte se!